od Jarda Max » 21. 05. 2018 12:39
Ladovské zimy, slavný obraz Edvarda Muncha a sněhové vánice na Sahaře jako důsledek výbuchu Krakatoy?
...Ve vzduchu je nejméně sopečného prachu za 50 let. Není divu, že v roce 1998 teploty poskočily nahoru.
Richard Keen se tímto jevem zabývá už od 80.let. Jeho údaje ukazují, že stratosféra Země je dnes nejčistší za posledních 50 roků. "Od roku 1996 jsou zatmění jasná, což znamená, že stratosféra obsahuje relativně málo sopečných aerosolů. Je to nejdelší období s čistou stratosférou od roku 1960."
Susan Solomonová z IPCC to komentovala, že kdyby na klima působily jen sopky, pak by podle toho, co říká Keen v druhé půli 20.století musely mít ochlazující vliv. (So over the past 60 years, there would have been a slight cooling trend if volcanic haze were the only influence on climate, she says.). S tím lze souhlasit - nebýt sopek, tak by se solární maxima kolem 1960, 1980 a 1990 bývala projevila oteplením hned a silněji.
V roce 1991 byl poslední velký výbuch sopky (Pinatubo). Do roku 1997 se sopečný prach rozptýlil a usadil. Nebe se vyčistilo a to přispělo ke skokovému oteplení v El Niňo roce 1998. Na této úrovni se teploty i nízká sopečná aktivita od té doby drží.
Možná namítnete, že za posledních 15 let naopak aerosolů v atmosféře přibylo, kvůli tomu jak ovzduší znečišťují v Číně. (Zhang 2010) Říká se tomu přece "globální stmívání" - global dimming. Jenže stmívání je pouze malý jev lokálního významu (viz P. Alpert 2005). Lidská produkce aerosolů je ve srovnání se sopkami nepatrná. A nelze prokázat, že ten či onen drobný výkyv aerosolů v atmosféře mají na svědomí lidé. Křivka stále kolísá a vytrhnout si z toho pár let, kdy zrovna chvilku jde nahoru, není moc průkazné.
Sopkami by se také dalo vysvětlit, proč v 60. a 70.letech bylo tak chladno, ačkoli solární cyklus číslo 19 byl tak silný. Tehdejší ochlazení dokonce vstoupilo do naší kultury v podobě paniky globálního ochlazování – objevily se obavy, zda už nezačíná nová doba ledová. Viz třeba známý článek v časopise Newsweek z roku 1975 nebo výroky Huberta Lamba, zakladatele klimatologického ústavu CRU.
Zatím to tedy vypadá, že ve 20. století teploty velmi úzce sledovaly vývoj sluneční aktivity. A těch několik okamžiků, kdy to mu tak není, můžeme vysvětlit převážně vlivem sopek.
Zdá se, že sopečná činnost bývá nejvyšší, když je sluneční činnost nejslabší. Sopečnou činnost často vyvolalo nikoli samo solární maximum, ale spíše prudký pokles z maxima do minima. Stothers (1989) po analýze údajů o sopečné činnosti z let 1500-1980 našel dvě slabé, ale statisticky významné periody cca 11 a 80 let odpovídající stejně dlouhým cyklům solárním. Nízká sluneční aktivita obecně odpovídá zesílené vulkanické činnosti a naopak.
Také je zajímavé si všimnout, že k výbuchu sopky Tambora (1815) v Indonésii došlo právě v době rychlého solárního poklesu z maxima do minima. V době Daltonova solárního minima. Byl to největší sopečný výbuch za dobu záznamů. Rok 1816 byl "rok bez léta", tak velké bylo následné sopečné ochlazení. Do atmosféry odstřelila neuvěřitelných 150 km3 materiálu a výbuch byl slyšitelný ještě 2.700 km daleko. Sloupec dýmu a prachu se vztyčil do úctyhodné výšky kolem 44 km a ještě přes 1.000 km daleko byl spad popela takový, že vytvořil vrstvu kolem 1 cm. Výbuch do stratosféry rozehnal kolem 180 milionů tun aerosolu kyseliny sírové.
Tato aerosolová směs nasycená jemným prachem se ve stratosféře rozptýlila kolem celé planety a způsobila globální změny klimatu. Vědci odhadují, že odrazila zhruba 2% slunečního svitu pryč a na Zemi se ochladilo víc, než bychom si při čtení tohoto článku připouštěli. Nepřišlo léto. V Asii, Americe i Evropě průběžně sněžilo i v červnu až srpnu. Můžeme se dočíst, že v Americe během června střídavě teploty stoupaly nahoru a pak zas neočekávaně padaly hluboko pod nulu. V Kanadě v květnu napadlo 30cm nového sněhu, zamrzaly řeky a prériemi se hnaly sněhové bouře. Lidé na celé planetě ten rok přišli nejen o léto, ale i o úrodu.
Před 134 lety sněžilo v tropech. Vybuchla sopka Krakatoa
Podle vědců byl jeden z výbuchů na Krakatau 1883 (psáno také jako Krakatoa) nejhlasitějším přírodním zaregistrovaným zvukem. Kdo byl v tom okamžiku blíže než dvacet kilometrů, byl vystaven zvuku o síle 200 decibelů, což znamená, že mu zvuková vlna patrně protrhla plíce a trhala bubínky do vzdálenosti 60 kilometrů. Exploze slyšitelná až pět tisíc kilometrů daleko, byla asi třinácttisíckrát silnější než výbuch atomové pumy v Hirošimě v roce 1945. Do výšky 80 kilometrů se vychrlilo takové množství popela, že kolem Země kroužilo několik týdnů a během nich čarovaly tyrkysové úsvity a soumraky - popílek z Krakatoy měl přesně takovou velikost, která odráží modré a zelené odstíny.
Do konce srpna se nad Zemí zatáhla obloha, spustily se lijáky a sněhové vánice i tam, kde je do té i od té doby nezažili. Třeba na Sahaře nebo v centrální Indii. Výbuch rozjančil seismologické stanice v Evropě i Americe, v Lamanšském průlivu došlo k vlnobití. Došlo k pětiletému globálnímu ochlazení o 1,2 stupně. Usazeniny datované přibližně do let 1883 – 1890 dokládají únik oxidu uhličitého v množství, které odpovídá efektu průmyslové činnosti lidstva v letech 2000 – 2015,“ uvádí odborný časopis Nature z roku 2016.
Ochlazující vliv této výrazné sopečné aktivity přetrval až do počátku 20. století…
Edvard Munch - Výkřik (1893)
Velmi zásadní inspirací pro vytvoření obrazu se Munchovi stala příhoda, respektive specifický přírodní úkaz, o kterém si zapsal do deníku na konci ledna roku 1892 toto:
Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem – pocítil jsem nápor smutku – nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven – přátelé se po mně ohlédli a pokračovali dál – díval jsem se nad plápolajícími mraky na fjordem, byly jak krev a meč, a město – modročerný fjord a město – mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy – cítil jsem jakoby velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou.
Z poznámky je patrný důležitý motiv krvavého nebe, což byl meteorologický jev běžně viditelný v severské přírodě a ve svých dílech ho zachytili již romantičtí krajináři,[3] nicméně se mimoto objevila teorie, že Munch mohl sledovat jev erupcí sopky Krakatoa, který byl viditelný na přelomu let 1883 a 1884. (wikipedie)
Jaro 2010 - V médiích se dozvídáme, že “podle vědců může za deštivý květen sopečný popel”. Asi každý souhlasí s tím, že ten letošní květen se rozhodně nevyvedl podle našich představ. Teploty byly podprůměrné a srážek jsme si užili až až (na Lysé hoře jsme dokonce zaznamenali 50 cm sněhu). Za celý květen nebyl jediný letní den (den, kdy se teplota vyšplhá nad 25 °C), přitom v květnu běžně překračují teploty hranici i 30 stupňů Celsia. Většina islandských vulkanologů a meteorologů, kteří dosud mapovali množství popela v atmosféře, se už nyní přiklání k tomu, že počasí v Evropě ovlivňuje prach v atmosféře ze sopky Eyjafjallajökull. Vulkánu lze údajně přičíst i neobvyklou intenzitu dešťů v posledních týdnech. Prachové částečky totiž fungují jako kondenzační jádra, která stimulují tvorbu dešťových kapek.
zdroj - internet, wikipedie